Ještě než jsme v Patagonii uviděli první horu, strávili jsme pořádný kus života na cestě. Praha, Řím, Santiago, pak ještě dál na jih. Čím víc jsme se blížili k cíli, tím méně připomínal plán dovolenou a tím víc logistické cvičení s nepřiměřeným množstvím zavazadel. V prosinci 2017 jsme s Radkou chtěli poznat nejdivočejší kouty Chile a Argentiny. A protože jsme tehdy byli jen dva, připadalo nám úplně normální sbalit na záda kolem dvaceti kilogramů a na týden zmizet mezi ledovce.
Patagonie nás naučila o dost víc, než jsme si objednali. Třeba že dvacetikilová krosna po sedmi dnech váží přinejmenším tunu, že půjčené auto nemusí respektovat ani přímý směr a že pokud vám manželka v horách řekne, že jste debil, nemusí jít o manželskou krizi. Může to být docela přesná meteorologická předpověď.
Trasa podle vzpomínek: letecky do Punta Arenas, dál autobusem do Puerto Natales a Torres del Paine. Časy letů a autobusů jsou orientační.
01 / Na jih od jihu
Nejdřív Řím, pak zhruba patnáct hodin v letadle do Santiaga, během nichž člověk stihne zestárnout, přestat rozeznávat snídani od večeře a přesvědčit se, že už nikdy nikam nepoletí. Jenže ze Santiaga jsme letěli ještě dál do Punta Arenas. Odtud autobusem do Puerto Natales, které působilo jako poslední místo, kde si lze před cestou na konec světa koupit něco normálního k jídlu. Druhý den po příletu už nás čekal další autobus do Torres del Paine. Proč si dopřát aklimatizaci, když se můžete rovnou zničit?
Náš plán na aklimatizaci byl jednoduchý: ubytovat se v hostelu, trochu se prospat a následující ráno vypadnout. Mezitím jsme stihli zásadní objev chilské gastronomie — papas fritas, hranolky s kečupem ze stánku. Věděli jsme, že nás čeká týden v horách s téměř nulovými zásobami, a přesto jsme považovali kečup za dostatečný základ stravovací strategie. Ještě chvíli jsme se cítili jako dobrodruzi. Pak jsme nastoupili do autobusu.


02 / Česky jsme byli proslulí ještě před příjezdem
V Torres del Paine jsme jako Češi nebyli žádní anonymní turisté. Na upozorněních proti neopatrnému rozdělávání ohně se objevovala i čeština. Být „váženým hostem“ kvůli krajanovi, který tu v roce 2005 nešťastně způsobil obrovský požár při vaření oběda, není zrovna ten druh národní slávy, který byste chtěli. Značky jsme respektovali. Ale pohled na zákaz v mateřštině uprostřed konce světa nás přece jen trochu uzemnil.
My jsme si nic vařit neplánovali. Jednak proto, že respekt k místu a místním pravidlům je základ, a jednak proto, že jsme měli zásoby skoro na úrovni optimistického experimentu. Na týdenní trasu jsme vyrazili s těžkými krosnami, stanem a jídlem, které vypadalo dostatečně jen do chvíle, než jsme začali opravdu chodit.

03 / Sedm dní na W — a každý gram byl najednou osobní
W trek dostal jméno podle tvaru trasy mezi údolími masivu Paine. V našem podání by mohl dostat i alternativní název „Proč jsme si, sakra, nevzali míň věcí?“ Sedm dní jsme vláčeli přibližně dvacet kilo na zádech, spali ve stanech a žili z tak skromných zásob, že každý další kus jídla získával cenu zlata. Každé ráno jsme si slibovali, že dneska to už bude lehčí. Každé odpoledne nám Patagonie vysvětlila, že nejsme úplně nejbystřejší.
Šli jsme od oblasti Laguna Amarga a východní části parku, kde se stoupá ke slavným Torres, přes další úseky pod masivem až směrem k Lago Pehoé. Spali jsme ve stanech, budili se do počasí, které si z našeho plánu mnoho nedělalo, a postupně jsme se propracovali k velmi prostému žebříčku hodnot: suché ponožky, něco k jídlu, místo pro stan a ráno schopnost znovu vstát.
Za některými fotografiemi stojí dlouhé čekání na světlo. Tady stály především dlouhé hodiny na nohách. Vítr dokázal během chvíle změnit pohodlný úsek v zápas o rovnováhu. Ale když se mezi mraky otevřely hory, šedá žula vystoupila nad tyrkysovou vodu a celý masiv se na okamžik ukázal, věděli jsme přesně, proč jsme přijeli.

04 / Torres: tři žulové věže a jedno drahé letecké vystoupení
Když jsme dorazili k tyrkysové laguně pod třemi slavnými žulovými věžemi, byl to přesně ten okamžik, kdy fotografovi zcela vypne rozum. Hory byly nádherné, vítr měl vlastní program a já měl úplně nový dron. Z tohohle spojení nemohlo vzniknout nic špatného. Alespoň podle jediného člověka na místě, který si to myslel — podle mě.


Nejdřív jsem nechal dron několik okamžiků viset přede mnou a zkoumal poryvy. „Vítr v pohodě,“ rozhodl jsem po velmi vědeckém testu, který trval asi tak dlouho, než se mi chtělo začít natáčet. Poslal jsem ho směrem k věžím. Asi po minutě dorazil poryv, který se na můj test očividně neptal, a fláknul mi dron do skalnatého svahu několik stovek metrů daleko. Na posledním záznamu je vzdálenost okolo 430 metrů. Nový dron měl právě velmi krátkou kariéru.
Na displeji zůstal poslední záběr a vzdálenost přibližně 430 metrů. Normální člověk by vyhodnotil situaci, rozloučil se s elektronikou a šel dolů. Mně ovšem v hlavě naskočil geniální plán: prostě pro něj doběhnu přes svislé kamenité pole. Z dnešního pohledu je to plán hodný člověka, kterému by měli preventivně odebrat turistické hole.
Rozběhl jsem se přes prudké suťovisko. Po prvních zhruba sto metrech mě začaly bombardovat uvolněné kameny a došlo mi, že zachraňovat dron tím, že si člověk rozbije hlavu, je dost pitomá výměna. Cesta nahoru sem byla náročná sama o sobě. Teď jsem se v ní ještě dobrovolně rozhodl hrát kamzíka. Záchranná mise skončila dřív, než pořádně začala.
Radka měla jasno od první vteřiny. „Ty jsi debil!“ zhodnotila můj nápad a šla dolů po normální cestě. Měla samozřejmě pravdu, což mě v tu chvíli štvalo skoro stejně jako ztracený dron. Přibližně po patnácti minutách jsem se konečně dopotácel zpátky na stezku se svalovou křečí ve stehně, prázdnýma rukama a výrazně pokornějším přístupem k patagonské meteorologii. „Goodbye, dron,“ rozloučil jsem se a šel dohonit Radku.
Jestli se ptáte, zda jsem ten záběr opravdu potřeboval — ne. A právě proto si tuhle historku pamatuji líp než spoustu povedených fotografií. Dnes bych takový pokus už neopakoval; nejen kvůli riziku, ale i kvůli pravidlům ochrany parku.
05 / Když poslední kilometry nesete i za druhého
Na posledních kilometrech už jsme toho měli, lidově řečeno, plné kecky. Došlo jídlo, docházela síla a naše batohy si odmítaly připustit, že se blíží konec. A právě v tu nejlepší chvíli se Radce utrhlo madlo na krosně. Byla úplně vyčerpaná, a tak jsem nakonec táhl obě. V tu chvíli jsme rozhodně nepřipomínali dvojici z katalogu outdoorového vybavení. Spíš dva zoufalce, kteří se domluvili, že společně dojdou, i kdyby to mělo být po čtyřech.
Nevím, jestli jsme v tu chvíli vypadali jako z reklamy na dobrodružství. Spíš jako dvojice, která přijala poněkud špatná rozhodnutí a teď je dotahuje do důsledků. Naštěstí už zbýval kemp u jezera. Když jsme se konečně dostali k lodi přes Lago Pehoé, připadalo nám to téměř jako luxusní plavba. Nemuseli jsme nic nést a krajina konečně ubíhala sama. To člověk ocení teprve ve chvíli, kdy předchozí týden všechno nesl.

06 / Jeskyně obra, který už po Patagonii nechodí
V okolí Puerto Natales jsme narazili také na Cueva del Milodón. Velká jeskyně připomíná dobu, kdy zde žil Mylodon darwinii, vyhynulý obří pozemní lenochod. Naše fotografie s jeho modelem působí jako běžná turistická zastávka, jenže ten tvor byl ve skutečnosti jedním z nejpozoruhodnějších obyvatel dávné Patagonie. Mezi žulovými věžemi, ledovci a pravěkým lenochodem začínal být náš seznam místních atrakcí dostatečně pestrý.

07 / Auto od bankéře, které neznalo přímý směr
Po týdnu v horách jsme se vrátili do Puerto Natales. Normální lidé by si dopřáli sprchu, jídlo a odpočinek. My jsme si řekli, že by byla škoda nepřejet do Argentiny — protože Fitz Roy a Perito Moreno jsou přece prakticky za rohem. Na mapě to možná vypadá blízko. V Patagonii znamená „za rohem“ často stovky kilometrů prázdné silnice.
Celý den jsme sháněli auto, se kterým bychom mohli do Argentiny. Nakonec jsme našli bankéře, který nám nějaké půjčil. „Nějaké“ je důležité slovo: byl to totální šrot, který nejel rovně ani na rovné silnici. Ale měli jsme čtyři kola, klíčky a povolení vyrazit, takže jsme byli šťastní. Přesně tak začínají ty nejlepší — a nejhloupější — cestovatelské historky.
Následovaly dlouhé prázdné pláně, vítr, kilometry, během nichž bylo možno přemýšlet o všem, a pak typický zvuk, který řidič nechce slyšet: pneumatika. Všiml jsem si defektu pozdě. Než jsme zastavili, disk už připomínal spíše mnohostěn než kolo.
Všechno by ještě šlo, kdybych si defektu nevšiml až ve chvíli, kdy disk vypadal skoro hranatě. A samozřejmě jsem musel měnit kolo na zřejmě jediném metru čtverečním celé jižní Ameriky, kde právě pršelo. Všude kolem suchá pustina, nade mnou déšť a pod autem něco, co kdysi bývalo kolem. Když jsem ho konečně vyměnil a ujeli jsme sto metrů, zase bylo sucho. Jestli má Patagonie smysl pro humor, tak je to pěkná svině. Jenže zpětně je to jedna z mých nejoblíbenějších vzpomínek.
08 / El Chaltén: hory, které si fotografové nemohou odpustit
Do El Chaltén jsme nakonec dorazili a zůstali dva dny. Městečko pod Fitz Roy je zvláštní kombinací klidu, horolezeckých legend a lidí, kteří mají uprostřed divočiny překvapivě pečlivé plány. Odtud jsme vyrazili po stezkách směrem k výhledům na masiv Fitz Roy.
Hory se nejdřív držely v mracích, ale na chvíli nám přece jen dovolily podívat se na jejich ostré špičky. V takových okamžicích fotograf přestává řešit, že je unavený. Najednou vidí jen světlo, skály a obrovský prostor kolem sebe.

Na cestě nás zaujal také malý černobílý tvor, kterému jsme tehdy prostě říkali tchoř. Znáte ten moment, kdy jdete fotografovat jedny z nejslavnějších hor Jižní Ameriky a na konci si pamatujete i malé zvíře, které vám bez starostí přeběhlo přes cestu? Přesně takový okamžik to byl.

V El Chaltén jsme narazili i na místní čokoládovnu s fotografiemi a připomínkami horských expedic. Na zdi visely příběhy lidí, kteří se pokoušeli zdolávat stěny, na které se my dívali s obdivem a dostatečným odstupem. My jsme si po svém horském výkonu raději dali čokoládu a později pořádný argentinský steak. V tu chvíli jsme rozhodně nezvažovali další týden na suchých zásobách.


09 / El Calafate a ledovec, který vymazal všechny předchozí
Pak přišlo El Calafate. Samotné město jsme si z cesty nezapamatovali tolik jako důvod, proč se do něj jezdí: ledovec Perito Moreno. Zažil jsem už hodně ledovců. Ale tenhle byl jiný. Obrovská masa ledu, modré štěrbiny, stěny nad jezerem a ten pocit, že se před člověkem odehrává něco nesmírně starého — a přitom živého. Dodnes je to pro mě jeden z nejsilnějších ledovcových zážitků vůbec.
Na Perito Moreno člověk nepotřebuje velký komentář. Stačí chvíli stát, dívat se a poslouchat, jak led pracuje. Po dnech, kdy jsme se snažili stíhat kilometry, jsme tu naopak chtěli, aby čas na chvíli přestal běžet.
10 / Hranice zavírá ve 22:00. Letadlo nepočká.
Jenomže čas nakonec zase běžet začal. Museli jsme se vrátit do Chile a věděli jsme, že hraniční přechod zavírá kolem desáté večer. Pokud bychom to nestihli, celý další plán se mohl zhroutit — druhý den nás čekal odlet směrem k Santiagu. Tak začal poslední patagonský sprint v našem automobilovém zázraku.
Ushuaia a tučňáci zůstali tentokrát na seznamu „příště“. Patagonie je příliš velká na to, aby člověk stihl všechno, a navíc je dobré nechat si důvod se vrátit. My jsme hranici nakonec stihli. To auto si za svůj výkon zasloužilo nejméně medaili, i když technickou kontrolou by asi neprošlo ani v zemi bez technických kontrol.
11 / Silvestr v Santiagu a poslední jazyková lekce
Po horách, dešti, kamenech, prázdných silnicích a nekonečných kilometrech jsme najednou stáli v Santiagu a slavili Nový rok. Kontrast byl absurdní: ještě nedávno jsme řešili, kde rozložíme stan a kolik jídla zbývá; teď kolem nás pulsovalo velkoměsto, hudba a silvestrovská noc. A pak už návrat do Evropy.
Poslední trapas jsem stihl ještě na chilské půdě v letadle zpátky do Evropy. Letuška na mě něco mluvila a já, po týdnech ve španělsky mluvícím světě, automaticky odpověděl: „Promiňte, já neumím španělsky.“ Podívala se na mě a přišla poslední jazyková lekce výpravy: „To je italština, ty debile!“ Seděli jsme samozřejmě v letadle Alitalia směr Řím. V Patagonii jsem dokázal najít cestu i bez rovně jedoucího auta. Poznat italštinu v italském letadle už bylo nad mé síly.
12 / Proč se na Patagonii nezapomíná
Když si na Patagonii vzpomenu dnes, nevidím jen slavné žulové věže. Vidím Radku, která mě právem seřvala kvůli dronu, sebe s oběma krosnami, auto od bankéře, jeho téměř hranatý disk a jediný déšť na celé argentinské pláni. Někde mezi tím vším jsou Fitz Roy, Perito Moreno a silvestrovská noc v Santiagu. Většinu těch nejlepších příběhů nám nevymyslel průvodce. Vymysleli jsme si je vlastními pitomými rozhodnutími — a tím, že jsme naštěstí všechno zvládli spolu.
Ne všechno jsme udělali dobře. Některé momenty byly hloupé, jiné vyčerpávající, další nádherné. Ale všechny patří k jedné cestě, na které jsme byli sami dva, měli před sebou konec světa a vůbec netušili, kolik společných příběhů nás ještě čeká.
Patagonie není místo, kam si člověk jede odpočinout. Je to místo, odkud se vrací s vědomím, že něco vydržel — a že to všechno stálo za to.
Zajímavosti a praktické poznámky z oblasti
- Torres del Paine: jméno připomíná charakteristické žulové věže; počasí a vítr se umí změnit v řádu minut. Dnes je pro vícedenní trekking potřeba počítat s rezervacemi kempů a s pravidly správy parku.
- W trek: propojuje vyhlídku Base Torres, údolí Francés a západní oblast směrem ke Glacier Grey. Naše grafika ukazuje rekonstruovaný směr cesty a orientační odbočky, ne přesný GPS záznam.
- Cueva del Milodón: jeskyně přibližně 25 km severně od Puerto Natales, spojená s pozůstatky vyhynulého obřího pozemního lenochoda Mylodon darwinii.
- Fitz Roy a El Chaltén: krajina pověstná strmými žulovými štíty, rychlými změnami oblačnosti a horskou historií. Všechno jsou to důvody přijet s dostatečnou časovou rezervou.
- Ledovec Perito Moreno: jedna z nejpůsobivějších ledových stěn dostupných návštěvníkům argentinského národního parku Los Glaciares.
- Oheň a drony: v Torres del Paine lze vařiče používat jen na výslovně určených místech; drony jsou bez zvláštního povolení zakázané. Moje historka je vzpomínka z roku 2017, rozhodně ne návod, jak se v parku chovat.
Archivní poznámka: Trasa dopravy, některé kempy a orientace jednotlivých fotografií vycházejí ze vzpomínek a dobových materiálů. Fotografie nebyly zachovány s úplným GPS deníkem; tam, kde není lokalita jistá, ji nevydávám za přesně ověřenou.
Ověřitelné informace: CONAF — Torres del Paine a pravidla ochrany · CONAF — Cueva del Milodón · Český projekt obnovy po požáru v roce 2005.
